Proč jsem přestal nabízet vaginální/anální mapování jako položku v restauračním Menu?

Možná tento příměr zní zvláštně a věřte mi, že to nemá nic společného s gastronomií. Když si do internetového vyhledávače zadáte pojem "vaginální mapování", zobrazí se Vám desítky nabídek od různých terapeutů, koučů a mnohých jiných, zajímavě znějících profesí. Ještě před rokem by se tu zobrazil také můj web.

"Slyšel/a jsem, jak to pomáhá - udělej mně to taky a uzdrav mě."

Tenkrát jsem si udělal kurz masáží a této "zázračné" technice jsme se věnovali "celý jeden den". V té době dávalo vše velký smysl. Za vším hledej zamrzlé emoce a traumata, které jsou třeba uvolnit. Osoba s vagínou (nebudu zde používat slovo Žena, jelikož ne každý, kdo má vagínu, se jako žena identifikuje) si celý proces řídí, takže je to vlastně bezpečné, popisuje své pocity jak fyzické, tak emoční a v momentě, kdy je to intenzivní, tak to ze sebe prostě uvolní. Vykřičí, vypláče, dosaďte si, co je libo. Katarze je cestou transformace. Myslel jsem si, že "vyléčím" celý Svět... no - s vaginálním mapováním vlastně jeho polovinu, a tak jsem si do své nabídky přidal další techniku. Kdokoliv, kdo řešil trauma v sexualitě, strachy, bolesti, kdokoliv, kdo si přečetl článek na internetu, viděl reportáž v televizi, slyšel od kamarádky/kamaráda - ten mohl přijít a říct "Slyšel/a jsem, jak to pomáhá - udělej mi to taky a uzdrav mě." Zní to skvěle a ten pocit, když někdo dorazil na reference? Jak zaznívá v jedné reklamě - K nezaplacení!

Trauma vzniká jako reakce nervové soustavy a jeho příčinou není samotná událost. Trauma tkví v nervovém systému, nikoliv v události." 

Peter A. Levine

Jak šel čas, a jelikož jsem člověk, který se neustále vzdělává, začal jsem se více zajímat o to, jakým způsobem vlastně funguje trauma. Ne z ezoterického pohledu energií, ale zajímalo mě, co se skutečně děje s naší neurologií. Mým cílem tady není teď do detailu popisovat, jak funguje naše nervová soustava, proto se to pokusím zkrátit tak, aby to bylo co nejúnosnější. Naše tělo má skvělé obranné mechanismy. Pokud se kolem nás/v nás děje něco nepříjemného, narůstá stres v našem organismu. Každý z nás má jinou míru tolerance a to, co je jinému nepříjemné, může být pro druhého neúnosné. Proto je zátěž, stres a trauma čistě individuální. V momentě, kdy je míra stresu příliš vysoká, začínají se spouštět přirozené instinktivní obranné mechanismy, (pro zkrácení přeskočíme prvotní strategie a podíváme se, co se děje, když selžou) a kterými jsou Boj nebo Útěk. V momentě, kdy náš mozek vyhodnotí, že ani jedna z těchto strategií by nebyla úspěšná, jde do další fáze, kterou je Zamrznutí. Je důležité podotknout, že zde není třeba hodnotit a cítit stud, vinu za to, že nejsme schopni efektivně řešit situace, nejsme silní na boj atp. Příroda nehodnotí - příroda koná.

V momentě, kdy se dotkneme citlivého bodu na mapované tkáni, nervový vzruch může být tak rychlý, resp. tak vysoký, že i přes otázky typu "Na škále 1-10, jak moc to je citlivé?" nebo "Co to je za pocit?" atp. může dojít k zamrznutí. Náš neokortex si možná vysvětlí, co se to děje, že jsem přece v terapeutické místnosti, že mám vše pod kontrolou. Nicméně informace z hlubších vrstev mozku putují až o 2 řády rychleji. Co to znamená? Že tělo traumatickou událost prožilo znovu. Proto "vykřičení" se nefunguje. Ne z dlouhodobé perspektivy.

Vaginální mapování je často nabízeno jako intimní odzbrojování.

Tím, že trauma je ukryto v těle, v nervovém systému, a nikoliv v události, jsou v těchto případech techniky práce s tělem opravdu skvělé a efektivní. Mým cílem není zde hanit techniku vaginálního mapování. Sama o sobě to je skvělá technika. Mým cílem je zde ukázat na způsob, kterým se zde (různými autoritami) vaginální mapování vyučuje. Spíše než o mapování, by se totiž mělo hovořit o intimním "odzbrojování". (S teorií "brnění", které si kolem našeho těla stavíme, přišel poprvé rakousko-americký psychiatr a psychoanalytik Wilhelm Reich). Pokud ale každé brnění má pro naše tělo smysl, tak co s tím? Je třeba zmínit něco důležitého:

Při práci s traumatem je zde klíčovým slovem POMALOST.

V momentě, kdy k Vám přijde člověk, který řeší trauma např. zneužití nebo znásilnění - myslíte si, že skutečně v tu chvíli potřebuje cítit prst ve vagíně/rektu, byť u toho máte sebepozitivnější záměr? Pro lidi, kteří prošli takovým hrůzným zážitkem (někteří dokonce celou sérií), se tělo stává často nebezpečným místem, mají narušený vztah ke svému tělu a neuvědomují si své hranice. Proto je třeba pracovat jemně a velmi pomalu s dostatečným časem pro integraci, pro znovuobnovení důvěry ve své tělo, pro znovu-uvědomění si vlastních hranic.

Od přijímání doteku je to velmi blízko k jeho tolerování. A od toho, že dotek toleruji, je hranice k pocitu zneužití až nebezepečně tenká.

Z toho důvodu je důležité v těchto situacích nejprve pracovat bez doteku. Dotek nás dostává velmi rychle do těla a zpřístupňuje tělesnou paměť. Naše tolerance vůči stresu ale nemusí být dostatečná. Proto je potřeba pomalu zvyšovat okno tolerance a vytvářet dostatek příležitostí, kdy jsme schopni zachytit bod, ze kterého je stále bezpečné dostat se zpět do příjemných pocitů a tím se nenechat vtáhnout do traumatu. A pak v budoucnu použiji techniku vaginálního/análního mapování. Jen s jiným přístupem, jemně, pomalu, s dostatečnou lubrikací, ale hlavně - v momentě, kdy na to tělo bude připraveno, a ne v momentě, kdy jsme si přečetli článek o mapování v novinách a najdeme si, kdo ho teda nabízí.

A to je důvod, proč jsem přestal mít v ceníku položku Vaginální/Anální mapování. 

Protože se ke své práci snažím přistupovat zodpovědně. 

Protože mi dává smysl nejdříve vybudovat dostatečnou odolnost vůči stresu. 

Protože je třeba obnovit pevné hranice a naučit se je jasně komunikovat. 

V momentě, kdy do těla přineseme větší míru relaxace a vybudujeme dostatečně velké okno tolerance, pak mnohé problémy přestanou být problémy. Symptomy odezní. Ne proto, že bychom je násilím odstranili, ale proto, že už prostě přestanou dávat našemu tělu smysl.